Mixmax
35 views | +0 today
Follow
Mixmax
Curated by KoZZ
Your new post is loading...
Your new post is loading...
Scooped by KoZZ
Scoop.it!

A co když už na planetě nebude nikdo živý?

(...) pak jsem si ale vzpomněl, jak jsem kdysi experimentoval s webovou službou IFTTT (If This Then That), která vám umožní propojit aplikace, které používáte, a donutit je spolupracovat. Například tak, že kdykoli vaše aplikace počasí hlásí déšť, aplikace tabulky to zapíše do Excelu. To bylo zjištění sice úlevné, ale prachy za výměnu zámku mi nevrátilo.

IFTTT je služba, kterou milují všichni, kdo si chtějí život automatizovat, kdo chtějí ze svého života vymazat všechny nudné, repetitivní momenty, jimiž člověk denně ztrácí desítky sekund, které – když se za roky nasčítají – dají dohromady hodiny. Váš mobil pak automaticky, přesně v moment, kdy se odpojí od pracovní wi-fi, pošle esemesku manželce „Zlato, budeme brzo spolu!“(a v případě, že se připojí na wi-fi milenky, zase zprávu „Promiň, šéf chce mít tu analýzu ráno na stole, tak na mě dneska nečekej – smutný smajlík“), když služba rozeznávání tváří rozpozná na nově pořízené fotce kukuč vaší roztomilé dcerušky, automaticky ji přepošle babičkám. A jaká kouzla dokáže v případě, že máte v domácnosti žárovky ovladatelné přes wi-fi (mohou například začít červeně blikat, když vám volá matka, abyste pak nemuseli vysvětlovat, proč jste mobil neslyšeli) nebo když máte v domě chytrou vířivku, která se může začít napouštět ve chvíli, kdy se váš mobil udrží v bluetoothovém kontaktu s mobilem sexy spolupracovnice ve večerních hodinách po dobu delší než čtyřicet minut.

Jenže co když to bude jinak? Co když spolupracovnice utrpěla smrtelnou nehodu a vy jste ten její mobil vzal do úschovy, abyste ho mohl vrátit rodině? A když se v depresi z pláče jejích blízkých dovlečete domů, bude tam na vás čekat vystydlá vířivka a dorůžova zabarvené žárovky? Nebo co když vás samotného odvážejí z práce na márách, jak asi manželku potěší esemeska, že budete brzo spolu? A co když už na planetě nebude nikdo živý? A jen kdysi naprogramovaní si budou posílat esemesky, zapisovat, kdy pršelo, flirtovat a podvádět se. Bude to smutné? Nebo hezké jako poslední stopy života?

TOMÁŠ BALDÝNSKÝ LN 15. června 2016
more...
No comment yet.
Scooped by KoZZ
Scoop.it!

Markus Pape: Rozsudky jako zpráva o stavu společnosti

23 May 2016 Lidove noviny

V každé době existují soudní případy pro ni příznačné. Jejich detaily podávají zprávu nejen o stavu společnosti. Ten se právě projevuje v postupu orgánů činných v trestním řízení. V současné době například soudní kauzy Jany Nečasové, aktuální manželky bývalého předsedy vlády, či Lukáše Nečesaného, mladého studenta z východočeských Hořic, vyvolají pochybnosti o postupu vyšetřování, jehož závěry jsou v příkrém rozporu s výsledkem u soudu. Soudy ani u jednoho z nich prozatím neřekly poslední slovo. Platí tedy presumpce neviny. Nechme se překvapit, jak „to“nakonec skutečně bylo.

Nedávno zájem médií vzbudil další podobně „komplikovaný“případ. Igor Ševcov, mladý student z Ruska, se podle obžaloby měl začátkem loňského června pokusit o žhářský útok na domov ministra obrany na okraji Prahy. Jelikož čin údajně splňuje znaky teroristického útoku, vrchní soud případ vzal obvodnímu soudu a přidělil ho rovnou městskému soudu, neboť ten je kompetentní první instancí pro zvlášť závažné zločiny.

Koncem dubna městská soudkyně Blanka Bedřichová ovšem studenta zprostila viny ve věci zmíněného útoku. Zároveň ho odsoudila k vyhoštění z republiky za „organizovaný odpor proti aktu státní moci“. Ten měl provést tím, že natáčel, jak někdo sprejuje protestní nápisy na zeď pražské věznice. „Podobným způsobem se odůvodňovala za totality rozhodnutí proti odpůrcům komunistického režimu,“řekl k tomu Ševcovův advokát Pavel Kožoušek serveru Aktuálně.cz.

Případ má zvláštní půvab v tom, že jeho soudní spis podle slov soudkyně neposkytl „žádný důkaz“. Nalezená pachová stopa pro ni není ani nepřímým důkazem, jelikož obžaloba obvodního státního zástupce Ladislava Malovce neuvedla, jak se měla dostat na zápalnou lahev. I podle Nejvyššího soudu pachové stopy jsou jen důkazem podpůrným, který sám o sobě „netvoří uzavřený řetězec, který by bezpečně prokázal vinu obviněného“.

Případ bez zájmu o pachatele

Některá média mylně uvedla, že na lahvi byla pachová stopa obžalovaného. Ve skutečnosti policejní pes Azor pouze cítil shodu mezi vzorkem A (z hrdla lahve) a vzorkem B (z rukou obviněného). Což může třeba znamenat, že na lahvi byl určitý druh benzinu a obžalovaný před sejmutím pachové stopy čerpal u pumpy benzin stejného druhu.

Podle usnesení pražského vrchního soudu případ naplňuje znaky teroristického činu. Přesto policie po vyhlášení rozsudku neobnovila vyšetřování s cílem buď konečně najít důkazy pro vinu obžalovaného, anebo pátrat po skutečném atentátníkovi. To životy rodinných příslušníků ministra obrany mají tak malou hodnotu pro policii, aby celý případ teroristického útoku jen tak uzavřela, když soud nepřistoupil na její verzi?

Ve své závěrečné řeči krajská státní zástupkyně Martina Adámková požádala trest vyhoštění z důvodu, že český stát Ševcovovi umožnil bezplatně studovat, a přesto nevede řádný život. Jenže ukažte zákon definující, co je a není řádný život. Soud jí přesto vyhověl: obžalovaný musí na dva roky opustit republiku.

Podle judikatury Nejvyššího soudu trest vyhoštění může být udělen jen těmto cizincům, kteří prokazatelně ohrožují bezpečnost lidí, majetku anebo jiný obecný zájem. Loni například rozhodl v případu dalšího občana Ruské federace, že ho nelze vyhostit. Ač ani on v této zemi „nemá žádné vazby“, má právo zde zůstat, jelikož se dopustil jen přečinu.

Soudkyně Bedřichová v soudní síni řekla, že státní zástupce Malovec obžaloval dosud soudem netrestaného bezúhonného studenta bez jediného důkazu. Dokonce ho několik měsíců nechal omezit na svobodě. Neohrožuje právě takové chování bezpečnost lidí v této zemi?

Poté, co se Ševcov zúčastnil protestu proti nespravedlivému stíhání českých občanů za přípravu teroristického útoku na vlak, byl sám policií obviněn z podobného činu. První soud konstatoval, že křivě a bez důkazů. Je tedy také možné, že i tzv. vlakoví teroristé jsou jen oběťmi protiteroristického cvičení kriminální policie. A Ševcov zcela správně a řádně veřejnost na to chtěl upozornit. Pokud soud nakonec zjistí, že se policie i v případě českých „teroristů“mýlí, Ševcov by měl být státem vyznamenán.
more...
No comment yet.
Scooped by KoZZ
Scoop.it!

PJ Harvey si vyhradila právo na názor

20 Apr 2016 MF DNES Ondřej Bezr

Další ze světově nejočekávanějších novinek první poloviny letošního roku je tady: deváté studiové album britské zpěvačky, multiinstrumentalistky a rockové písničkářky PJ Harvey. Nese název The Hope Six Demolition Project a v mnohém navazuje na předchozí titul Let England Shake, který protagonistka naživo představila před pěti lety i v Praze.

Naivní turistka? 

V první řadě mají obě poslední desky PJ Harvey společné kritické ladění textů. Zatímco se vysoko hodnocená Let England Shake zabývala především její rodnou Anglií jako světovým impériem, byť s přesahem k válečným konfliktům v Afghánistánu a Iráku, The Hope Six Demolition Project vychází z cest, které autorka podnikla v posledních pěti letech do amerického Washingtonu, do Kosova a do Afghánistánu. Zážitky, které nasbírala, příběhy, které jí tamní obyvatelé vyprávěli, a obrazy, které viděla, pak zpracovala do jedenácti nových písní.
Leckdo, v první řadě američtí lokální politici, už stihl nařknout PJ Harvey z povrchního vidění věcí a z neochoty prohlédnout si s rubem i líc mince, tedy třeba kromě kritizované asanace chudinských čtvrtí Washingtonu chválit krásu města. A jiní zase mluví o tom, že písničkářka jen kritizuje a nepřináší řešení. To je však zcela zásadní omyl v chápání úlohy umělce. Umělec má právo, ba dokonce povinnost (pokud se cítí být občanem, třeba i světovým) poukazovat. Nemusí řešit. Jaký konkrétní postup k dosažení cíle, proboha, nabízel John Lennon, když volal Dejte šanci míru?

Samozřejmě, PJ Harvey lze označit za trochu naivní pozorovatelku. Možná i za turistku, která nevidí vždycky pod pokličku. Ale kromě opravdu trochu prvoplánového „žánrového obrázku“o žebrajících dětech přináší také silný příběh ženy, schraňující klíče k domům uprchlých kosovských sousedů, kteří se ne a ne vrátit. Nemít k albu dodatečné informace, těžko bychom jej asi lokalizovali. Ale zrovna takovéhle příběhy platí přece globálně a napříč věky.

Černá hudba

PJ Harvey ovšem není jen textařka či aktivistka. Je to také hudebnice, i když v komentářích posledního alba málokdo dokázal nadřadit muziku obsahu. Zatímco na Let England Shake se PJ Harvey překvapivě obrátila k tradici anglického folku, na novince je patrný návrat okouzlení černou hudbou, které její alternativní rock od samého počátku vykazoval. Blues, spirituál, gospel. Samozřejmě v autorsky posvěcené formě.

more...
No comment yet.
Scooped by KoZZ
Scoop.it!

Kurdští aktivisté si oblíbili Prahu. I s pomocí Úsvitu

15 Apr 2016 Lidove noviny BLAHOSLAV HRUŠKA 

PRAHA V Praze si právě otevřely svou evropskou kancelář hned dva kurdské spolky. YPG Evropa zastupuje zájmy Lidových obranných jednotek. Jde o ozbrojené křídlo Sjednocené demokratické strany (PYD), které za podpory Američanů operuje proti Islámskému státu v severní Sýrii při tureckých hranicích. Druhý spolek, YPJ Evropa, pak hájí zájmy ženských jednotek kurdských milicí.

Není to překvapivé. Česko bylo už před rokem 1989 jedním z center kurdské emigrace. Na pozvání vlády u nás studovalo pár set ideologicky spřízněných Iráčanů, Syřanů, ale také Íránců a Turků hlásících se ke kurdské národnosti. A jak se zdá, tradice Česka jako bašty kurdské lobby se obnovuje.

V čele obou lobbistických organizací stojí Sheruan Tahir Hassan, jinak též předseda PYD v Nizozemsku. Cizinců, kteří v Česku nežijí, ale oficiálně přitom ze sídla svých spolků na pražských Vinohradech propagují kurdské milice, nalezneme v seznamu členů více. V pražské YPG figurují třeba kurdští aktivisté z Finska a Belgie. Proč si Kurdové jako sídlo evropské základny syrských milic vybrali zrovna Prahu? Nebyla to prý náhoda.

„V české historii vidíme paralely s naším vlastním bojem za demokracii, lidská práva a za svobodu. Ať už jde o boj za národní sebeurčení v rámci Rakouska-Uherska, události pražského jara, nebo sametovou revoluci v roce 1989,“vysvětluje Hassan na blogu YPG. Skutečnost je ale prozaičtější. Tím, kdo syrské Kurdy do Prahy dostal, je český lékař kurdského původu Yekta Uzunoglu.
Připomeňme, že Uzunoglu kdysi plnil titulní strany českých novin, ovšem v úplně jiné kauze. V roce 1994 byl zatčen a obžalován z přípravy vražd, mučení a vydírání. Ve vazbě strávil dva a půl roku, nic se ale neprokázalo.

Pražská spojka

Loni na podzim Uzunoglu sehrál roli Hassanovy pražské spojky. „Komunita Kurdů je v Evropě relativně malá. Takže když zástupci kurdských milicí hledali nějakého právníka, který by jim pomohl se založením spolku, dal jsem jim kontakt,“vysvětlil LN Uzunoglu.

Oním kontaktem byl advokát Slavomír Hrinko, který Uzunoglua v minulosti zastupoval. Jak YPG, tak YPJ oficiálně sídlí ve vinohradském činžáku, kde má Hrinko kancelář. Sám právník své angažmá ve prospěch Kurdů s odvoláním na advokátní mlčenlivost odmítl komentovat.
Ač měl Uzunoglu ze začátku pověření jménem Hassana vystupovat jako předseda obou spolků propagujících syrské milice, dnes se ke spolupráci staví vlažně.
„Kdyby nastal nějaký problém, nemám problém sednout si s panem Hassanem za jeden stůl. Spíš než nějaké spolky mě ale zajímá, jak konkrétně pomáhat Kurdům ve válečných oblastech,“říkáUzunoglu.

Pro pořádek ještě doplňme, že Uzunoglu si založil svůj vlastní aktivistický spolek s názvem Pro Kurdistán. A opět na adrese totožné s kanceláří advokáta Hrinka.

Cvičení ve zbrani proti ISIS

Kromě spřízněného advokáta našli kurdští aktivisté v Praze také podporu ve vojenské oblasti. Ujal se jich Lumír Němec, někdejší velitel Útvaru speciálních operací Vojenské policie, který dnes vlastní firmu Thor Tactical.
„V Praze jsem se loni sešel s náčelnicí kurdských ženských milicí Nesrin Abdullahovou. Už předtím jsem uvažoval, jak pomoci Kurdům v boji s Islámským státem (ISIS). Takže jsem pak na podzim odjel do severní Sýrie a prováděl tam na místě výcvik,“vylíčil Němec LN s tím, že své zkušenosti z boje nabídl zdarma. Kurdy školil v zacházení s kalašnikovem i v pohybu v budovách.

Od Havla k Úsvitu

V Praze našli syrští Kurdové i politickou podporu. Svou roli tu hraje historie. „Kurdové v Evropě dodnes vzpomínají, jak v roce 1990 Václav Havel jako první evropský prezident přijal na Hradě Džalála Talabáního (tehdy předseda iráckého opozičního Vlasteneckého svazu Kurdistánu – pozn. red.). Ne pokoutně, ale na červeném koberci,“zdůrazňuje Uzunoglu.

Politicky ale Kurdy podporuje i prezident Miloš Zeman. Loni v květnu přijal na Hradě dalšího lídra z řad iráckých Kurdů, předsedu autonomní oblasti Kurdistánu Masúda Barzáního. „Domnívám se, že dřív nebo později vyhlásí nezávislost,“prohlásil Zeman loni v listopadu na TV Prima.
Nejvýznamnější politickou spojkou kurdské lobby v Praze však není Zeman, ale hnutí Úsvit. Delegaci syrských Kurdů dvakrát pozvalo na půdu Poslanecké sněmovny. Předseda výboru pro obranu David Kádner jim zase zajistil kontakty na ministerstvu obrany.

Místopředseda Úsvitu Marek Černoch věří, že by Česko mělo kurdské milice v Sýrii vyzbrojit. Stejně, jako podporuje irácké Kurdy v boji proti ISIS. „Nedá se to ale dělat partyzánsky, je třeba, aby o tom rozhodla vláda,“říká.
Jenže přílišnou podporou syrských Kurdů by se Česko mohlo na mezinárodní scéně blamovat. Syrští aktivisté totiž na rozdíl od těch iráckých podporují kurdské separatisty v Turecku, které je stejně jako Česko členem Severoatlantické aliance.

Politická podpora ze strany Úsvitu je na první pohled paradoxní. Okamurovi pohrobci totiž brojí proti imigraci. S kurdskými aktivisty v Sýrii je ale pojí obavy, že Islámský stát cíleně posílá své informátory s vlnou neřízené migrace do Evropy. A že své agenty zásobuje falešnými pasy.

Hodní muslimové

Pověst odhodlaných bojovníků proti Islámskému státu může Kurdům v Česku pomoci i ve zlepšení image v očích české veřejnosti. Jak upozorňuje politolog Michael Murad z brněnské Masarykovy univerzity, Kurdové byli dříve vnímáni velmi negativně. Především kvůli teroristickým útokům v Turecku.

„Kurdové aktivně bojují s Islámským státem. V tom je Češi mohou vnímat pozitivně,“soudí Murad. Zároveň ale upozorňuje na skutečnost, jež pravděpodobně uniká i politikům Úsvitu, kteří letos v únoru fúzovali s Blokem proti islámu. „Šikovně je v této souvislosti opomíjen fakt, že naprostá většina Kurdů jsou také muslimové,“dodává brněnský politolog.
more...
No comment yet.
Scooped by KoZZ
Scoop.it!

Michal David Ortel Tweet from @leramilk

Michal David Ortel Tweet from @leramilk | Mixmax | Scoop.it

Michal David pro 168 hodin na téma potlesku pro Ortela na slavících: "Tleskám tomu kdo vyhrává". Co dodat? Celoživotní motto!?

more...
No comment yet.
Scooped by KoZZ
Scoop.it!

Srovnání více než sto TODO aplikací nebývalé rozsahem

Srovnání více než sto TODO aplikací nebývalé rozsahem | Mixmax | Scoop.it
Srovnání více než sto TODO aplikací nebývalé rozsahem najdete v ToDo List App Comparison v podobě Google Docs tabulky.
more...
No comment yet.
Scooped by KoZZ
Scoop.it!

Rom vs. cikán. Račte si vybrat

Rom vs. cikán. Račte si vybrat | Mixmax | Scoop.it
Ondřej Klípa (etnolog) 18 Jun 2016 Lidove noviny (torzo)

V českých médiích se naplno otevřelo téma politické korektnosti. Jedním z prvních cílů tažení proti ní se stalo slovo Rom. Žádný úzus používat tento termín však nikdy neplatil ani na politické, ani na odborné úrovni. O cikánech se můžeme dočíst jak v českých, tak v zahraničních (gypsy) vědeckých pracích.


Pojmenování Rom neodmítají jen některé takto označované skupiny, ale také celá řada vědců, kteří je zkoumají 


Tak jako je slovo Rom mnohými považováno za příliš úzké (řada skupin se s ním neidentifikuje), je slovo cikán zas často příliš široké a etnické hranice přesahující .

(...) Praxe pojmenování skupin, které jsou obvykle považovány za Romy se společným (alespoň částečným) původem v Indii, je totiž na západ od nás značně různorodá.

Například již za německou hranicí se Romové označují tradičně jako Sintové a zásadně odmítají být nazýváni Romy. Sintové žijí tradičně v německojazyčných oblastech (včetně našeho předválečného pohraničí) a také na rozsáhlém území severní Itálie a v části Francie, kde si říkají Manušové. V některých studiích jsou jako Sintové nazýváni západoevropští Romové obecně. Kromě nich existuje několik dalších skupin, které na svém tradičním pojmenování trvají a preferují ho i ve svém vlastním jazyce oproti slovu Rom. Nejznámější jsou španělští a finští Kaléové nebo albánští Aškaliové. Ještě další skupiny se pak vymezují podle bývalé profese (někdy považované za „kastu“), hlavně Kalderašové („kotláři“), které lze potkat od Rumunska přes Finsko až po Kanadu. Další komplikace přichází se skupinami, které jsou pravděpodobně domácího původu. Ty pochopitelně také odmítají označení Rom, přestože jsou s nimi většinovou společností často směšováni. Jde například o irské Travellers, švýcarské Jeniše nebo nizozemské Woonwagenbewoners (obyvatele karavanů).

Pojetí, jež přišlo s Hitlerem

Pojmenování Rom neodmítají jen některé takto označované skupiny, ale také celá řada vědců, kteří je zkoumají. Právě proto, že užitím vnějšího pojmenování (majoritní společností v majoritním jazyce) chtějí obejít vehementní odpor například Sintů ke slovu Rom a najít všeobecně přijímaný termín. Díky tomu i u nás ve vědeckých nakladatelstvích bez problémů vycházejí knihy nazvané například Cikánská rodina a příbuzenství (Marek Jakoubek a Lenka Jakoubková Budilová, nakl. Dryada, 2007) nebo Cikáni na Moravě v 15. až 18. století (Jiří Hanzal, NLN, 2004) či prostě Cikáni jako překlad celistvé dějepisné monografie známého britského odborníka Anguse Frasera, kterou NLN vydalo roku 1998 v edici Dějiny národů. Jinými slovy: hřímání o diktatuře politické korektnosti by tak snadno rozptýlil pohled na přihrádky akademických knihkupectví.

Jak však ukazují lingvistické výzkumy, rovněž slovo Rom může docela snadno fungovat jako střešní termín. I v případech, kdy není užíváno jako kolektivní jméno a daná skupina ještě mluví nějakou verzí romštiny, vyskytuje se jako pojmenování pro muže či manžela. V indickém kastovním systému je však běžné užívat název kasty také k označení právě muže či manžela. A vzhledem k původu Romů v dnešní severozápadní Indii je pravděpodobné, že slovo Rom (resp. jeho fonetický předchůdce „dom“) takovým kastovním označením bylo. Lze tak říci, že jeho plošné užití na všechny podobné skupiny není zcela umělé, ale dá se chápat též jako určitá rekonstrukce původní jazykové situace.

Každé vymezení etnika bez vlastního státu, které tedy není neustále tvarováno národními institucemi a nemůže se legitimovat vlastním pasem, bude vždy nepřesné. Tak jako je slovo Rom mnohými považováno za příliš úzké (řada skupin se s ním neidentifikuje), tak je slovo cikán zas často příliš široké a etnické hranice přesahující.

Zejména v anglojazyčném prostředí označuje cikán (gypsy) často spíše určitý životní styl, byť třeba po generace děděný, než svébytné etnikum. Zpěvačka Shakira ve svém sedm let starém songu Gypsy vykresluje nespoutaný životní styl, věčné tuláctví, a ne nějakou etnickou menšinu se svým jazykem. Širší, neetnické vymezení slova cikán však má svou tradici i u nás. Například v Učebnici pátrací taktiky z roku 1935 se píše, že Zákonem ze dne 14. července 1927, čís. 117 Sb. zák. a nař., jest rozuměti pod pojmem „cikán“nejen osobu náležející k cikánskému plemeni, nýbrž i tu osobu, která žije po způsobu cikánů. (…) „Po způsobu cikánském“žije ten, kdo se potuluje v tlupách od místa k místu, bydlí v přírodě (třeba ve vozech) a živí se žebrotou, krádežemi nebo jinými trestnými činy. Rasově etnické pojetí „cikánů“k nám přišlo teprve s Hitlerem.

Bez diktátu

Pokud je tedy vůle vnímat Romy jako menšinu s alespoň částečně společnou identitou, jazykem a etnickým původem, pak se obvykle preferuje slovo Rom. Těžko lze ale říct, že by toto označení někdo vnucoval. I mezinárodní organizace, jimž je často přisuzována role normotvůrce politické korektnosti, si obvykle nedovolí paušálně slovo Rom bez upřesnění použít. Například orgány Rady Evropy, které se tematikou Romů zabývají již od konce šedesátých let, po většinu času používaly termín cikáni (gypsies) v různých kombinacích. Jednoslovné označení Romové (Roma) zvítězilo teprve v roce 2010. I nyní však důsledně rozlišují, zda mluví o Romech jako o všeobecném pojmenování (generic term), zahrnujícím množství dalších skupin, či o těch, kdo se za ně sami označují, tj. hlavně pocházejících z Balkánu. Závažným důvodem úpravy terminologie byl především fakt, že skupiny, které samy sebe za Romy ve svém jazyce označují (tedy i ti na území České republiky), tvoří až 88 procent všech „Romů“v Evropě.

Vezmeme-li v potaz praxe jednotlivých států, pak ty se drží obvykle tradičních názvů svých skupin. Například v Německu se proto mluví o Sintech, a zmiňují-li se Romové, myslí se jimi zejména nedávní migranti z Balkánu. Ve Francii, která žádné etnické či národnostní menšiny oficiálně neuznává, se pro všechny podobné skupiny používá ponejvíce neetnický, úřednický termín „gens du voyage“(volně přeloženo: lidé cesty).

Domácí zdroje

Ve prospěch slova Rom hrají také morální argumenty. Schválně je zmiňuji až na závěr, jelikož bývají obvyklým terčem bojovníků proti politické korektnosti. Faktem je, že slovo cikán (a jeho cizojazyčné analogie) bylo zvláště ve střední a východní Evropě po staletích vytěsňování Romů ze společnosti jednoznačně zatíženo negativními významy, a nejde tak o úplně běžný název nějakého národa. První republika opět může posloužit jako příklad. Judikát Nejvyššího soudu ČSR v roce 1922 (Kr II 656/22) říká, že „přirovnávati někoho k cikánovi, označovati někoho jako člověka s vlastnostmi cikána jeví se tudíž býti vůči každému vyslovenou a nepochybnou urážkou“. V roce 1971 navíc na svém prvním světovém kongresu zástupci Romů z devíti evropských států (včetně Československa) jasně deklarovali, že se budou nazývat Romové, a ne cikáni. Ať už si myslíme o „mandátu“těchto deputátů cokoliv, žádné jiné fórum, které by prohlásilo něco jiného, nikdy nevzniklo.

(...)

Romové na cikánské svatbě. Stejnojmenná momentka z roku 1939 pochází z oslav svatby na pařížském Montmartru. FOTO PROFIMEDIA. CZ
more...
No comment yet.
Scooped by KoZZ
Scoop.it!

LN: Noc s marxistou (Antonio Negri v Praze)

Article rank 14 Jun 2016

Lidove noviny MILAN ROKOS

První pražská Noc filozofie přivítá tento čtvrtek i hlavního ideologa protestního hnutí Occupy, marxisticky orientovaného Antonia Negriho.

PRAHA Kamera pomalu snímá trosky vybuchlé jaderné elektrárny Fukušima, poté se přesouvá do interiéru prázdné restaurace a sleduje stvoření, které má obličejovou masku japonské dívky. Pod maskou se však skrývá makak. Tak nějak začíná film francouzského umělce Pierra Huygheho Lidská maska, který bude příští čtvrtek k vidění ve Veletržním paláci v rámci vůbec první pražské Noci filozofie. Třiapadesátiletý Francouz, jehož film se pohybuje na hraně fikce a reality, se inspiroval skutečným příběhem, kdy v jedné japonské restauraci vycvičili opici, aby vykonávala jednoduché číšnické úkony. Všestranný umělec nutí diváka přemýšlet, ať už sleduje výše zmíněný snímek, nebo zajde na jednu z jeho výstav. Lidskou masku uvede během Noci filozofie hned dvakrát Adam Budak, hlavní kurátor Národní galerie. Kurátorka čínských sbírek NG pak návštěvníky seznámí se Zvěrokruhem světoznámého umělce a disidenta Aj Wej-weje, jehož 12 soch nyní zdobí prostranství před budovou galerie.

Zbourat zeď mezi lidmi a filozofií

Hlavní prostor ale bude patřit pochopitelně samotným filozofům. Na festivalu, který už zažili diváci třeba v New Yorku, Londýně či Buenos Aires, jich ve čtvrtek 16. června od 19 hodin ve Veletržním paláci a v budově Filozofické fakulty UK vystoupí více než pět desítek, představí se myslitelé z Francie i zemí visegrádské čtyřky. Slovo festival přitom není zvoleno náhodně, pořadatelé se atmosféře vědeckých konferencí a dlouhých nudných přednášek hodlají vyhnout: „Chceme zbourat zeď mezi lidmi a filozofií,“říká Clara Royerová, ředitelka Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách (CEFRES). I proto je program založen na mnoha 20minutových talk show, aby se filozofové vyjádřili rychle; chystá se i promítání filmů s jejich komentáři, performance i koncerty.

Filozofové se pokusí odpovědět na aktuální otázky typu: Je třeba člověka vědecky vylepšovat? Jakou moc nad námi mají obrazy? Proč bychom měli přemýšlet o životním prostředí? Zvláštní důraz organizátoři kladou na politiku a právě politickou filozofií se zabývají největší jména mezi pozvanými, ať už jde o Maďara Gáspára Miklóse Tamáse, nebo autora knihy Impérium, italského rodáka Antonia Negriho. Impérium popisuje přechod od moderního imperialismu k postmodernímu jako posun k nadnárodnímu přeskupení moci, které vede k zásadním společenským změnám. Dvaaosmdesátiletý filozof je považován za jednoho z hlavních inspirátorů protestního hnutí Occupy Wall Street a sepsal i jeho manifest.

Negri má za sebou bouřlivou politickou (a kriminální) minulost – v 70. letech ho italské úřady obvinily, že inspiroval levicový terorismus Rudých gard a že se podílel na vraždě expremiéra Alda Mora. To se nepotvrdilo, v roce 1979 byl však Negri odsouzen kvůli jiné vraždě. Když byl o čtyři roky později zvolen poslancem, mohl díky získané imunitě vyjít z vězení a utéci do Francie pod ochranu režimu Françoise Mitterranda. V roce 1997 mu italský soud snížil trest ze 30 na 13 let a Negri se vrátil do Itálie. Ve čtvrtek se zúčastní diskuse na téma „biopolitika, nebo kosmopolitismus?“.
more...
No comment yet.
Scooped by KoZZ
Scoop.it!

Jochoviny: Všechny pokusy omezit svobody v Česku přicházejí z levice a žádný z pravice

Jochoviny: Všechny pokusy omezit svobody v Česku přicházejí z levice a žádný z pravice | Mixmax | Scoop.it
Reforma pracovního práva vyvolala ve Francii srážky mezi demonstranty a policií. Změny přitom paradoxně provádějí socialisté.

Roman Joch: Starý sen v nové formě

31 May 2016 Lidove noviny

Ještě ke kulturnímu marxismu. Čím více levice prosazuje rovnostářství, tím více musí být proti svobodě

Esej Víta Horáka Návrat marxistů do Česka (LN 21. 5.) o kulturním marxismu je zajímavý, bohužel se do něj vmísilo pár omylů. 

Za prvé, Horák identifikuje kulturní marxismus s tzv. frankfurtskou školou 40.–60. let 20. století (Adorno, Fromm, Horkheimer, Marcuse, atd., dnes Habermas). Má pravdu v tom, že frankfurtská škola je hlavní představitelkou kulturního marxismu. Jenže jeho zakladatelem je italský komunista 20.–30. let 20. století Antonio Gramsci. Ten si položil otázku, proč chudí Italové většinově nepodporují socialismus–komunismus, který by přece měl být v jejich třídním zájmu. A dal si odpověď, že je to v důsledku kulturně-morálního rámce společnosti, ve kterém byli vychováni a který sdílí. Chudí Italové byli většinou katolíci; jedním z přikázání židovsko-křesťanského Desatera je „nepokradeš“, socialisticko-komunistický program vyvlastňování a znárodňování je institucionalizovanou krádeží, proto většina chudých Italů byla proti němu.

Z toho Gramsci vyvodil poznatek, že politicko-ekonomické revoluci socialisticko-komunistické musí předcházet revoluce kulturně-morální. Je nutné nejdřív změnit stávající kulturně-morální rámec západní společnosti na jiný, který bude více náchylný k socialismu–komunismu. Tím se později inspirovala Nová levice 60. let, za ideové podpory frankfurtské školy, když prováděla tzv. „velký pochod institucemi“(trvá dodnes), které formují kulturu a morálku společnosti, jako jsou univerzity, média, kinematografie a církve.

Omezování svobody zleva

Za druhé, Horák se zásadně mýlí, když tvrdí, že kulturní marxismus frankfurtské školy prý „se vzdal nároku na politickou aplikaci svých tezí“. Co takový Herbert Marcuse a jeho koncept „represivní tolerance“? Dle něj svoboda projevu v západní společnosti umožňuje zaznít i reakčním, prokapitalistickým názorům, a tak zachovává status quo na úkor marginalizovaných skupin; tolerance těchto názorů je tak „represivní“. Naopak, ta správná tolerance má být netolerantní vůči pravicovým hnutím a tolerantní jen vůči těm levicovým. Takže je správné odebrat toleranci projevům a shromážděním skupin, jež obhajují zbrojení, právo na rasovou diskriminaci v soukromém styku či jsou proti rozšíření veřejných služeb, sociálních dávek a bezplatné zdravotní péče.
To jako že není politická aplikace jeho tezí?

Za třetí, Horák se zbytečně rozčiluje, že socioložka Klára Plecitá označuje ministry Dienstbiera a Pelikána za autoritáře a dává to do souvislosti s frankfurtskou školou; Plecitá má totiž pravdu. Je už dávno známým faktem, že za poslední čtvrtstoletí všechny pokusy omezit stávající svobody v Česku přicházejí z levice a žádný z pravice. Ať už jde o banality typu zákazů kouření či příliš sladkých nápojů přes zavádění povinných kvót pro ženy či rasové menšiny až po návrh ministra Pelikána zakázat svobodný projev nepříjemný pro jeho oblíbené menšiny. Marcuse by měl z Pelikána radost.

Starý sen levice totiž trvá, jen nabyl novou formu: snaží se primárně už nikoli znárodňovat a vyvlastňovat, tj. státem ovládat ekonomiku, nýbrž přímo ovládat lidi, jejich životy, a učinit je závislými na státu (a tudíž na levicových politicích). Čím více jsou totiž lidé závislí na státu, tím více volí levici, a čím méně jsou na státu závislí, tím více volí pravici. Proto například trend oslabit autonomii rodiny. Kdysi stát respektoval její autonomii uspořádat si své vnitřní záležitosti. Když někdo plácl své dítě, nebyla to záležitost státu. Když docházelo k domácímu násilí, primárně to měla řešit rodina, například širší příbuzenstvo.

Vezměme si dva modelové příklady: v prvním z nich manžel i manželka za danou časovou jednotku pobírají „za stejnou práci“plat 100 Kč, v tom druhém manželka 70 Kč a manžel 180 Kč. Ten první z nich je podle levice ideální, ten druhý hrozný, protože je úžasná diskrepance v příjmech ženy a muže. Pokud však rodinu považujeme za jednotku, pak ten druhý případ je jednoznačně lepší, neboť v něm rodina pobírá o 25 procent více než v tom prvním. A co na tom, že muž(i) více než žena/y?

Levice nechce, aby děti byly tolik závislé na rodičích a ženy na mužích, tj. členové rodiny vzájemně na sobě, a tudíž nikoli na státu, nýbrž naopak chce, aby všichni jako jednotlivci byli závislí právě na státu: „Ženy, je pro vás strašné, že muži berou více než vy; tomu se vůbec neradujte, že váš muž dostal v práci přidáno; naopak my zákonem nařídíme, abyste přidáno dostaly vy!“– s nevyřčeným dovětkem „… a pak víte, komu máte být vděčné a koho volit.“

A to je i důvod, pro který je Nová levice autoritářská a proti svobodě; je jím rovnostářství, jak píše Horák, „rasové, genderové, osob s různou sexuální orientací“a jakékoli jiné. Nová levice totiž ví, že dva z ideálů Velké francouzské revoluce, ke které se levice hlásí, totiž svoboda a rovnost, jsou vzájemně neslučitelné, a dokonce protikladné. Jediná rovnost, která je slučitelná se svobodou, je rovnost před zákonem; jakoukoli rovnost další svoboda znemožňuje, je největším generátorem nerovností. To proto, že lidé nejsou stejní, identičtí. A čím více mají nestejní, neidentičtí lidé svobody, tím více budou jejími důsledky nerovnosti všeho druhu ve společnosti: jedni budou vydělávat více než druzí, muži studenti budou více studovat technické obory než ženy studentky, svobodné volby nepovedou k rovnému zastoupení žen a mužů, studenti východoasijského původu budou mít lepší akademické výsledky než studenti subsaharského původu, kteří naopak budou v atletice excelovat, atd. (A ženy budou rodit děti mnohem více než muži.)
Čím více levice prosazuje rovnostářství, tím více musí být proti svobodě. Nelze jinak.

Čtvrtý Horákův omyl je relativně nezávažný, leč ilustrativní: tvrdí, že američtí paleokonzervativci odmítají kulturní marxismus a frankfurtskou školu proto, že jsou evropské, tj. cizácké. Přitom polovina zakládajících intelektuálů americké poválečné pravice, amerického konzervatismu v 50. letech, byli Evropané. Konzervativci, ať už „paleo“, „neo“či jiní, odmítají kulturní marxismus a frankfurtskou školu nikoli proto, že jsou „evropské“, nýbrž proto, že jejich ideje považují za škodlivé a zhoubné.
more...
No comment yet.
Scooped by KoZZ
Scoop.it!

Dvojí metr pražské státní zástupkyně? (MFD)

18 Apr 2016 MF DNES Vojtěch Srnka

PRAHA Dnes ráno se na stole ministra spravedlnosti Roberta Pelikána objeví podnět ke kárnému řízení se státní zástupkyní pro Prahu 1 Zdeňkou Galkovou. Podává ho Saša Uhlová, novinářka Deníku Referendum, a to kvůli podezření na selektivní postup vůči aktérům některých kauz, jimiž se Galková zabývala.

Ta se podle Uhlové při své práci řídí spíše svými předsudky než Listinou základních práv a svobod, což vede k tomu, že přehlíží projevy nenávisti ze strany pravicových extremistů. V rámci soudních řízení s levicovými aktivisty žalobkyně na druhou stranu vydává až nadstandardní úsilí k jejich usvědčení.

Tato obvinění Uhlová v rámci podnětu Pelikánovi, který má MF DNES k dispozici, popisuje na jednotlivých příkladech, v jejichž rámci podle ní Galková kvůli svému zaujetí selhala.

K soudu za omyvatelný sprej...

„Vrcholem pro mě asi bylo, když jsem se pídila po informaci, kdo stál za nesmyslným stíháním dvou mužů, kteří posprejovali chodník smývatelným sprejem,“vysvětluje Uhlová svůj podnět s tím, že podle jejích informací sami policisté je stíhat nechtěli. Galková se k tématu do médií nevyjadřuje.

Dva aktivisté nasprejovali loni v létě při demonstraci před Poslaneckou sněmovnou obrys mrtvého člověka. Chtěli upozornit na sebevraždu muže, kterému nepřišel příspěvek na bydlení. Použili k tomu smývatelnou barvu a silueta z chodníku za pár dní zmizela. Soudy s oběma aktivisty se však i kvůli odvolání Galkové táhly dlouhé měsíce.

... výhrůžky naopak bez trestu

V přímém kontrastu s takovým přístupem státní zástupkyně je podle Uhlové třeba případ, kdy žalobkyně nepodnikla žádné kroky vůči Adamu B. Bartošovi (později obviněnému jiným státním zástupcem z antisemitismu) kvůli jeho vystoupení na demonstraci na pražském Václavském náměstí.

Bartoš tehdy předstoupil asi před tisícovku protiuprchlických demonstrantů s oprátkou v ruce a slovy určenými českým politikům: „Dáme jim týden, a jestli nezačnou do týdne konat, tak věci vezmeme do svých rukou,“pronesl tehdy Bartoš.

Zvláštní aktivitu naopak Galková podle Uhlové projevila v případě slovenského nacionalisty Mariana Magáta, kterého při projevu na pražské demonstraci v loňském srpnu zadržela a poté obvinila policie.

Celé stíhání Magáta, který ve svém projevu prohlašoval mimo jiné, že nenávidí sionisty, protože podle něj mohou za imigrační vlnu, ovládají finanční trhy a ničí národ, však státní zástupkyně Galková následně zrušila.

Galková také stála za procesem s muslimem Vladimírem Sáňkou, kterého obžalovala za překlad a prodej teologické knihy Základy tauhídu. Při procesu proti Sáňkovi použila e-maily, které mu ukradli zástupci neonacistického webu White Media. Ti na konci loňského roku zveřejnili také e-maily premiéra Bohuslava Sobotky a zabývá se tím policie.
more...
No comment yet.
Scooped by KoZZ
Scoop.it!

PAVEL KLUSÁK: Kde je underground

Article rank 30 Jan 2016
Lidove noviny
PAVEL KLUSÁK

Kde je underground

 

Je možné ještě mluvit v souvislosti s hudbou o undergroundu? A je nějakým způsobem srovnatelný s podzemím, do kterého se uchylovali rockeři, písničkáři a další svobodomyslní duchové během totality? Kdyby snad nějaký umělec dnes zatoužil dostat se záměrně „do undergroundu“a aktivně usiloval o zákaz, dočkal by se nakonec zklamání

Jsme v tak jiné situaci – a přece věci nejsou nesrovnatelné. Tento týden se odehrál pořad s tématem „underground tehdy a underground teď“na půdě Knihovny Václava Havla; tvůrcem komentovaného playlistu byl autor těchto řádek. Už z následné diskuse, která se neobešla bez emocí, zvýšených hlasů, zklamání, vymezování a poukazování na vlastní roli v příběhu (od účastníků z velmi různých generací), bylo náhle jasné, jak je tohle téma živé.

Ten, kdo ho bude v budoucnu zpracovávat, bude muset být nad ideologiemi a nad straněním těm či oněm: proto se nejspíš dočkáme čitelné mapy a nezavádějícího převyprávění od někoho, kdo v societě undergroundu nežil. Následuje několik poznámek z dnešní perspektivy.

Vytlačeni z veřejné vlny

Jak vůbec definovat underground? Kterému z řady užívaných významů dát prioritu? V pražské tramvaji lze vidět prošlý, avšak nedávný reklamní leták zvoucí na „vánoční besídku s undergroundovým překvapením“– někdy je řeč o vágně vymezeném hudebním stylu, někdy lákadlo spočívá v mlžné představě divočejších a nevázaných typů (jen málokdy žen), které vnesou do kulturní akce adrenalin a něco peprnějšího. Je to týž princip poněkud měšťáckého vzrušení, jako když se do Evropy vozili tanečníci z „exotických, primitivních“zemí se sukněmi z lýka.

V případě undergroundu publikum necestuje teritoriálně, ale sociálně: vždycky se hodí připomenout filmový Titanic a jeho stručný poukaz na to, že „chudá“, avšak pořádně rozjetá párty v podzemí je nakonec lepší zážitek než bál boháčů v „overgroundu“. Vida, romantický vztah k pravdivému a intenzivnímu undergroundu se zařadil i do hollywoodského snění. Vždyť do podzemí se nemíří jen v ústupu: je to zóna pro outsidery, lunatiky, psance, ty nezkrotné a nekompatibilní, kteří nikam nepatří.

Máme vymezovat hudební underground aktivně, nebo pasivně? Jsou to ti, kdo se sami rozhodli pro odluku od většinové scény, nebo ti, kdo byli z veřejného kulturního života vytlačeni? Alex Ross píše (v knižním portrétu hudebního 20. století Zbývá jen hluk) o tom, že už od časů Antonína Dvořáka se snažili afroameričtí skladatelé proniknout na konzervatoře a akademie: ale zas a znova se setkávali se zprávou, že autor hudby je výhradně bílý, většinou již ctihodně mrtvý a navazuje na evropské hudební kořeny. Když černí Američané viděli, jak marné je jejich úsilí, píše Ross, začali „vysílat na jiné vlně“: namísto sonát a oper začali zdokonalovat hudbu z ulic a tancovaček, zrodil se tak postupně moderní jazz a sofistikovaní klasikové Gershwin či Ellington.

Hudební underground charakterizuje právě moment, kdy je vytlačen z většinového spektra (velkých médií, běžného koncertního života, možnosti dokumentovat dílo, ekonomických příležitostí). Na okraji se pak může chytit nových specifických forem, od struktury díla po distribuci. Pak už tuplem není cesty zpět: oficiální kultura totiž často poukáže na rozdíly jako na něco, co nesignalizuje pestrost, ale co údajně znemožňuje neformálním a „vyřazeným“tvůrcům participaci na oficiálních komunikačních kanálech.

Někdo je tedy do undergroundu proti své vůli potopen (Marta Kubišová), někdo přijme zónu okraje téměř manifestačně jako znak odstupu vůči všemu oficiálnímu, kontaminovanému dohodou smocí (Ivan Martin Jirous). Můžeme brát lidský ohled na malé české boje – třeba na to, že Mikoláš Chadima si striktně nepřál být označován za underground, který pokládal za monologický a elitářský, záměrně se stranící běžného styku s publikem. Chadimovy kapely stíhané zákazy a hledající radikální autorský jazyk sice pro sebe razily nálepku „alternativa“, ale všude na světě by jejich způsobu existence i hudebnímu kódu říkali termínem, který v tomhle případě není v rozporu: underground. Stejně tak písničkáři: pokud Jirousovi a někomu dalšímu připadali „příliš měkcí“na skutečný underground, pak jejich postupná perzekuce, zákazy působení a nátlak na jejich vystěhování z ČSSR jen potvrdily, že už před likvidací se pohybovali v hraničním pásmu, příslušícím mnohem víc k podzemí než k bavičům a zpěvákům „na palubě“.
 

Zappův paradox


Je však třeba zmínit, že vedle všech vězněných a vyslýchaných tu byl silný kulturní filtr i bez pálení kůže cigaretou. Založit svobodně kapelu, veřejně hrát, a dokonce nahrávat svou hudbu bylo velmi vzdálené běžným možnostem. Nejenže tu byl systém „schvalovaček“pro veřejné hraní. Nahrávací studia patřila bez výjimky státním institucím. A nezávislé dokumentování bylo jednak v plenkách, jednak technologicky prajednoduché, a navíc nelegální. Tahle cenzura na každodenní úrovni vštípila postupně do myšlení širokým vrstvám důsledky dobré i špatné: že mít kapeluje dobrodružství s příchutí opozičnictví, ale také to, že některé věci jsou mezi všemi těmi hlídači prostě téměř nedosažitelné.

To všechno tvořilo bránu do undergroundu až do konce 80. let. A zároveň je to manifestační rozdíl mezi veškerým „tehdy“a „teď“. Po roce 1989 dlouho trvalo, než hudební scéna našla chuť a vnitřní důvody stavět se do rezistence, kontroverze, revolty.

Mezitím dozrávalo v českém kulturním povědomí jedno dlouholeté nedorozumění, jehož plody sklízíme dodnes. Jen velmi málo jsme u nás vnímali, že i angloamerická scéna je rozdělená: a že leckteří hudebníci, které přijal český fanoušek za své, je ostrým kritikem a antagonistou americké většinové politiky a společnosti, kterou ovšem jako předmět snění o svobodě přijal český člověk za svou neméně. Hotová schizofrenie se táhla kolem příznivců lidové a folkové hudby – ať už to byl Woody Guthrie, Pete Seeger, či mladší osobnosti. Občas je zdejší propaganda vydávala za přesvědčené komunisty, posluchači je vnímali spíš jako obecné humanisty – a rozměr toho, že v rámci lidskoprávního hnutí kritizovali konkrétní agendu, jaksi zanikl.

Nejkřiklavěji se to projevilo na porevolučních serpentinách ve vztahu k Franku Zappovi: poté, co Václav Havel mnohaleté ikoně jazzrockové a avantgardní nezávislosti projevil důvěru a hodlal stavět na společných konzultacích, přišel pádný signál od Ameriky oficiální, podivující se nad vážností, se kterou je tu brán ten, kdo se jí veřejně tolikrát vysmál. Buď chcete vést dialogy o spolupráci a podpoře s námi, nebo s panem Zappou – tak znělo jasné resumé. Tehdejší vláda neměla v této situaci na výběr.


Nezakázatelní


Od 70. let do dneška uplynulo stejné množství času jako mezi 30. a 70. lety. Bylo by bláhové myslet si, že lidem vyrůstajícím ve 30. letech bude hudebně a esteticky konvenovat kód undergroundového rocku nebo punku. Napětí ovšem vzniká i z rozdílu, který tkví v charakteru doby: jakkoli dnes mohou přicházet umělci s okrajovými, mainstreamem jen zvolna a neochotně přijímanými myšlenkami, snad vůbec nikdy jim nehrozí perzekuce. Když po zásahu na festivalu freetechno komunity zpíval Jaromír Nohavica „už zase bijou děti“, byla v tom paradoxně i trocha vzrušení a radosti, že hudební produkce ještě může být postižitelná. Posun byl ovšem charakteristický: netrestala se různost názorů na svobodu slova či projevu, ale narušení soukromého majetku, nepovolené obsazení pozemku pro párty.

V souvislosti s nárůstem popularity xenofobní „kapely“Ortel se objevil na různých místech i opakovaný komentář (v LN konkrétně z pera Přemysla Houdy): Bylo by velkou chybou chtít skupinu Ortel zakázat! Tato starost – ať s ní spíše souzníme, nebo ne – je v dnešním kontextu totálně zbytečná. Stačí velmi letmý průzkum a můžeme si ověřit, že jakoukoli kapelu, písničku a její šíření dnes není možné nijak centrálně zakazovat. Dokonce i kdyby snad nějaký umělec zatoužil dostat se tímhle způsobem „do undergroundu“a aktivně se snažil si na zákaz naběhnout, čekalo by jej nakonec zklamání. Není centrálního úřadu, který by se vyjádřil, že nesmíte koncertovat. Publikování, jak víme, za nás dělají mnozí na síti, aniž by se autorů ptali. Jistě: u větších médií existuje nikoli cenzura, ale filtry v dobrém i horším: vkus, priority, ale také setrvačnost a prověřené vazby. Pořád tu máme široké živé kulturní pásmo, před nímž dá ČT art vždy raději přednost Eriku Claptonovi nebo vyprávění o české societě vzdoru před čtyřiceti lety. V tom snad spočívá naděje českého undergroundu budoucnosti.

Druhou část úvahy o českých rysech undergroundu „tehdy a teď“, věnovanou přítomným undergroundovým tendencím na české a slovenské scéně, přinese příští vydání Orientace

more...
No comment yet.
Scooped by KoZZ
Scoop.it!

Samsung A3 @TomDrahonovsky

Samsung A3 @TomDrahonovsky | Mixmax | Scoop.it

Ze dvojice nových samsungů má asi skutečně větší smysl A3. Za 12 000, které bezmála stojí A5, totiž seženete už i S6.

more...
No comment yet.